...Drink tea, write blog, be happy...

Haruki Murakami: Norské dřevo

6. září 2017 v 9:14 | Keavy |  Recenze
Pomalu ale jistě jsem došla k závěru, že páteční zkoušku nezvládám, byť se snažím, jak chci, a na místo toho jsem se rozhodla, že si napíšu něco alespoň pro sebe trochu motivujícího - a obsadím tím jeden z koutků, který tu na blogu mám předpřipravený a dosud žel bohu netknutý.
Bývaly doby, kdy jsem se řadila mezi knihomoly. Když jsem začala psát ve velkém, zjistila jsem, že si svůj čas začínám mezi tyto aktivity pomalu ale jistě dělit. Když jsem se začala učit na maturitu a připravovat na všechny zkoušky, co mě čekaly, podíl přečtených knih se opět snížil. A když jsem opustila gymnázium a přesunula se na školu vysokou, na knihy (pozor, ale abyste si nemysleli, prakticky na nic, nejsem zase taková líá lemřička) již nezbylo v rozvrhu žádné místo. Po několika promrhaných letech, co jsem na VŠ strávila, jsem si ale řekla, že takhle to dál nejde a musím si aspoň trošku toho času na knihy vyhradit, abych úplně nezakrněla. A tak jsem začala pečlivě vybírat, do jakých knih se pustím.
Nedivte se tedy, že zde budou přibývat již předtím milionkrát zrecenzované kousky, nejsem žádná knižní inovátorka a navíc jsem teď trochu změnila styl toho, co v reálu čtu oproti tomu, co jsem v reálu četla na střední škole, takže hrabu trochu do minulosti. Zase je ale pravda, že ať je kniha už nějakou dobu na pultech knihkupectví, existují lidé, co si ji ještě nepřečetli, dokonce lidé, kteří třeba ani neví, že existuje. Opakovaně tedy docházím k závěru, že recenzí není nikdy dost.

A tak, jako první, se chci vrhnout na Norské dřevo.


Údaje o knize:
Autor: Haruki Murakami
Rok vydání: 2002 (ČR)
Počet stran: 302
Žánr: Psychologický román (mírně subjektivní názor, neberte ho až tak vážně)
Psáno ich formou, v minulém čase




Než se pustím do pokračování, promiňte, musela jsem.

Příběh začíná menším problesknutím do života, kdy bylo hlavní postavě Tóru Watanebemu čtyřicet let, zbytek děje se však retrospektivně vrací do jeho mládí a prakticky začíná jeho nástupem na vysokou školu. V průběhu knihy se však člověk dostane mnohem hlouběji do jeho minulosti.
Tóru je poněkud nejistý mladík, který momentálně nemá žádné očekávání ani netuší, jak by mohlo vypadat jeho místo ve společnosti, rád čte knihy a nese si pár nepříjemných zážitků z dětství.
Jako malý totiž neměl moc kamarádů, jen jednoho, který s Tóruem a dívkou Naoko, která byla jeho slečnou a přítelkyní už od nepaměti, trávil většinu volného času. Když se jednoho rozhodl spáchat sebevraždu, poznamenalo to oba dva pozůstalé a když se po několika letech opět setkají, spojí tento čin jejich životy víc, než by si ze začátku oba pomysleli...

Kniha má vlastně několik různých linek. Jedna z těch hlavních je vysoce komplikovaný romantický vztah, který Tóru chová k Naoko, který je však posléze narušovaný jiným pomalu se rozvíjejícím, který ani zdaleka tak komplikovaný není. Jako další dějové linky bychom mohli považovat výpravy do niter rovnou několika postav, které se v knize vyskytují a jejichž charaktery jsou vysoce nezajímavé, ale běžnému člověku velmi blízké (viz Tóru), nebo naopak zajímavé velmi, ať už nekonvečností, nebo psychologickými problémy.
Jako další věc, kterou jsem si v knize našla, musím vypíchnout i odobí, kdy se děj odehrával - psal se konec šedesátých let. Z dějepisu, od rodičů a z médií mám zhruba načrtnuté, co se tu z pohledu studentů dělo a tahle kniha mi načrtla, co se v tu samou dobu dělo v Japonsku. Nebylo to sice to hlavní, co kniha nabízela, ale pro mě, jakožto obyvatelky bývalého Československa, to bylo velmi zajímavé srovnání s děním u nás.
Za sebe musím říct, že jsem knihu dost hltala, zajímalo mě prakticky všechno, co se jak komu dělo a v mnohých věcech jsem se docela viděla, nedělalo mi proto zase takové potíže s postavami soucítit - především tedy s Tóruem a Midori, o kterých by se dalo říct, že jsou to prakticky jediné jakž tak normální postavy, které sice nějaké ty problémy mají, ale není jich zdaleka tolik a umějí se s nimi jakž takž vyrovnat.
Napsaný je příběh poutavě a čtivě, ale zase, pár nedostatků, řekněme, se tam také objevilo. Například milostné scény (hm, nebo, přeberte si to jak chcete, v téhle knize sex neznamená vždycky lásku až za hrob) jsou napsané mnohdy dosti výmluvně a syrově, neschovávají se žádné symbolismy, nic, a byť to není nějak nekorektní nebo nechutné (žádné sadomasochistické ani fetišistické úchylky se tam nevyskytovaly), pokud vám tyhle věci vadí, pozor, vyskytují se tam. Taky bych tímto tuhle knihu rozhodně nedoporučovala žádným dětem, neb by jí stejně nerozuměly a nebavila je, ale také proto že jsem stále učitelsky přesvědčená o tom, že takovéhle věci dětem a mladistvým do rukou nepatří.
Jako další musím upozornit na velkou dávku pochmurnosti a melancholie, ale co byste čekali, když v ději má své důležité místo nějaká sebevražda a její následky na lidskou psychiku, rozhodně se nebudeme pohybovat po rozkvetlé louce s pasoucími se jednorožci a jarním sluníčkem, že.
Když ještě jednou celý děj shrnu. milovníci psychologie si jistě najdou své, ale jak tak nad tím přemýšlím, ani zvědavci, kteří obvykle téhle literatuře moc neholdují, by nemuseli odejít s prázdnou :)

Hodnocení: *****
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LM LM | E-mail | Web | 7. září 2017 v 18:23 | Reagovat

Jeeee, ono to napísal japonec! To chcem!!! Ale aby som nevyzerala sko úplný blbec, tak i dej znie dosť zaujímavo :)
Navyše som o tejto knihe nikdy nepočula :)

2 Keavy Keavy | E-mail | Web | 10. září 2017 v 21:15 | Reagovat

[1]: No, vlastně ze začátku jsem na to měla stejný názor :D Ještě je to film, takže můj další názor zněl "Hele, on je to film a hlavní roli hraje Kennichi Matsuyama! To musím vidět!!" :D :D :D

3 LM LM | E-mail | Web | 10. září 2017 v 21:20 | Reagovat

:D :D :D tak a už je plán i na to čo kuknúť :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama