Deprese a pokojové archeologie

9. srpna 2017 v 23:04 | Keavy |  Deníček
Jednoho krásného dne jsem se rozhodla, že svůj život od základu změním. Ano, opět a znovu, dělám to tak každé tři měsíce, ale tentokrát jsem se rozhodla rozšoupnout se ve velkém stylu.
Nejdříve jsem měla oči na šťopkách a vybírala a vybírala, poté se těšila a těšila a nakonec si zoufala a zoufala. Ale už bylo rozhodnuto a toto rozhodnutí se jen tak nedalo vzít zpět. A tak jsem se po hlavě vrhla na přípravy onoho velkého kroku.
Začalo to velkým tříděním, které se ze začátku zdálo býti naprosto nevinným, nakonec se z něj však stala výprava psychicky náročná asi tak stejně, jako vylézt po žebříku na Eiffelovu věž, zvlášť když trpíte závratěmi.


"To nech, to se ti bude hodit" říkala vždycky maminka, když jsem se na konci roku nebo nějakého úseku studia hrabala v materiálech. Když jsem byla starší, říkala jsem si to samé taky a maminku jsem k tomu nepotřebovala. Věci se pak kupily a usazovaly na sebe, mineralizovaly a fosilizovaly a postupem času tvořily jeden velký reliéf.
A pak najednou nastal onen zlomový okamžik, kdy se ze mě stala novopečená geoložka a s lopatou jsem se po hlavě vrhla na prokopávání se sedimentovaným materiálem.
Nejdříve jsem si znova od začátku prošla všechnu tu genetiku a buněčnou biologii uskladněnou navrchu z prvního ročníku, poté jsem se zanořila do vrstev chemie, biologie a latiny, kterou jsem si skladovala z gymnázia. A tak to pokračovalo, až jsem najednou držela v rukou sešit z přírodovědy z druhé třídy. Víte, jaký je to pocit? Divný. A víte, co je pocit ještě divnější? Když tyhle vrstvy naskládáte opět na sebe a s ani ne tak pohřebním výrazem to všechno odnesete do blízké popelnice. Když jsem to tak všechno táhla, pomalu ale jistě jsem si začínala uvědomovat, že právě vlastně vyhazuju část svého dětství... a z toho všeho mi vlastně zůstala jenom malá krabička přeplněná různými věcmi, které jsem ale jako malá nebyla schopná popsat, a tak nevím vždycky přesně, odkud se tyto věci vzaly. Byla jsem to ale nezodpovědné dítě, že?
Nu a když bylo všechno probráno, z vrstev geologických (či možná archeologických?) drahokamy vytaženy, okolní jíl a čedič jednoduše vyhozen... přišlo na řadu balení a balíčkování. Dětství už bylo znehodnoceno a vyhozeno a teď už zbývalo vrhnout se na zhodnocování života nynějšího. A musím tedy napsat, že opečovávaný život jedince se vejde do několika krabic. A přesně takhle to je teď u mě. Nemám dětství, nemám život, mám jenom několik krabic, o které jsem si přerazila palec...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LM LM | E-mail | Web | 13. srpna 2017 v 0:07 | Reagovat

:D :D :D ja som si týmto procesom prešla pri sťahovaní a zistila som, že môj život vypĺňajú knihy a kopec umeleckých pomôcok. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama