Slečna Držák. Nebo taky Linoryt.

27. června 2017 v 22:39 | Keavy |  Mikrokatastrofy
"Jseš v pohodě?"
"Jo, jasně."
"Ty jo, ty jsi dobrej držák."
"... Ono by to mělo bolet?"
"Jako kráva."
Aneb vydala jsem se na další pokreslování. Hned na začátku jsem se setkala se svraštěným obočím a konstatováním, že to bude bolet, a to hodně. No, vyděsilo mě to, ale říkala jsem si, že to vydržím, a když ne... tak se to celé rozloží na pár sezení místo jednoho, no. Jenožme přesně ve chvíli, kdy to mělo začít bolet, tak to vlastně skoro ani nebolelo. Nebo jo, bolelo, ale ne nijak strašně. Možná mám prostě vysoký práh bolesti (což jsem si teda o sobě nikdy nemyslela), nebo jenom jsem toho za poslední dobu zažila tolik, že mi nějaká ta bolístka prostě nevadí.
Po čase už to bolet docela začalo, dokonce mi trochu začalo slzet jedno oko, takže o machrování a vysvětlování, jakej jsem jako borec, tady nebude zase tolik řeč. Když už máte rozrytou kůži a pořád a opakovaně vám do ní někdo hrabe, tak to není zrovna příjemné. Ale zase k nějakému vyloženě brečení, fňukání, nebo skučení, jsem měla dost daleko... i kdy po čase jsem začala být trochu nerudná a měla jsem chuť všechny poslat do háje, sbalit se a odejít.
Ale zase na stranu druhou mi to celé připadalo vlastně docela komické... pořád jsem se tak jako přidušeně pochechtávala, protože jsem ne zrovna oplácaná (zvlášť poslední dobou) a tudíž enormně lechtivá. Takže ze začátku jsem měla problémy spíš s tím, abych se nesvíjela v křečích z toho, že mě někdo polechtal. To slečně připadalo nejdřív docela absurdní, ale pak se tvářila, že se vlastně docela začíná bavit se mnou.
Když jsem prohlásila, že mě to už začíná docela bolet, ona začala málem skákat radostí do stropu a prohlásila něco o tom, že mě to konečně bolí. Tohle je masochistický koníček, to vám povím.
A když začala vybarvovat, cítila jsem se jako linoryt, což mě také strašně rozesmívalo. No považte, vy jste vážně podložka a někdo do vás jehlou něco vyškrabává... ještě tak strašlivě poctivě, že si u toho prostě nějakého toho grafika musíte představit.
A jak se nad tím teď tak zamýšlím, tak možná tohle byl důvod, proč to nebolelo. Namísto toho, že do mě někdo ryje jehlou, jsem se utápěla v nějakých kravinách, které mě bavily od začátku skoro až do konce. To si pro příště zapamatuju.

A na závěr vám ukážu obrázek od mého milovaného kreslíře. Schválně, tušíte, kdo to je?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 29. června 2017 v 18:02 | Reagovat

Moc moc moc pekný obrázok.😀 Prepáč ale tu postavu nepoznám. 😮

2 LM LM | E-mail | Web | 29. června 2017 v 22:41 | Reagovat

Amano Yoshitaka's? (výstrel do prázdna - zasiahol ciel??)

3 Keavy Keavy | E-mail | Web | 29. června 2017 v 22:43 | Reagovat

[1]: Bylo to spíše mířené na autora kresby, postava... ehm... nemám pocit, že by byla nějaká konkrétní :)

[2]: Ano! Ano!! Výstřel do prázdna přesně strefil cíl! Kdybych rozdávala ceny, tak hned jednu máš :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama