...Drink tea, write blog, be happy...

Pohyb a já, část první

29. května 2017 v 17:31 | Keavy |  Moje malá autobiografie
Po posledním zmíněném filmu jsem si řekla, že bych mohla pokračovat ve svých deníčkových výplodech. Jedná se tady o trochu blogískovou zpovědnici, tudíž varuji předem, kdo to číst nechce, číst to nemusí, pokud se tedy nechce dozvědět něco o problémech prvního světa a mého mikrovesmíru :D Protože to nejspíš bude jeden velký nářek nad rozlitým mlíkem. A až se jednou za bambilion let stanu úspěšnou spisovatelkou, stejně to vyjde v papírové verzi, tak co. :D




Pohyb mě provází od raného dětství. Ve čtyřech letech jsem začala v naší ZUŠce chodit do baletní přípravky, později se propracovala až do našeho baletního souboru, se kterým jsem vystupovala na celorepublikových přehlídkách. Tanec mě uchvátil natolik, že jsem se rozhodla mu věnovat i dál a začala jsem navštěvovat taneční konzervatoř…
… doufám, že jste něco takového nečekali. Protože to samozřejmě rozhodně není pravda. Moje taneční posedlost se vyvinula až někdy ve dvacátmé roku mého života a z úplně jiných důvodů. Ale o tom jindy.
I když vlastně částečně to pravdivé je - ano, pohybu se věnuji už od malička. Už jako batole jsem totiž trpěla silnou nadváhou (Dokonce takovou, že paní učitelky ve školce, obvykle ten asimetrický typ postavy skříň, mi vůbec nedávaly bonbóny, zatímco ostatním dětem ano, a myslely si, kdoví jak na to nevyzrály. Čáru přes rozpočet jim dělá fakt, že sladkým jsem se vlastně začala navelko cpát až před maturitou, ale bonbony do mých topek nikdy nezavítaly…) a v rodině máme dědičnou špatnou páteř, která ještě moderním způsobem držení těla trpěla přímo jako stádo koní. Takže jsem trávila spoustu času po rehabilitacích, kde na mě i na maminku nebyli zrovna příjemní a pořád dokola jí hubovali, že se mnou nepůjde nic dělat, dokud pořádně neshodím. A tak jsem začala sportovat. Maminka ale nikdy nebyla zrovna taneční typ, myslím, že ji to ani nebavilo (vlastně mám ten pocit, že ji tělocvik celkově nikdy nebral) a já navíc byla kulička, takže jsem skončila u klasického běhání okolo tělocvičny a houpání se na kruzích. Samozřejmě, že mě to nebavilo, byla jsem pořád nemocná, protože v tělocvičně byla zima a samozřejmě jsem nijak nezhubla. Hýbat jsem se nijak neuměla a bytostně jsem to nenáviděla, takže jsem ani neměla žádnou potřebu se tomu věnovat. A doma to také končilo tím, že mě akorát někam přihlásili.
Takhle jsem si oběhla pár dalších pohybových kroužků, rehabilitace kvůli nespokojenosti fyzioterapeutů jsem vynechala úplně a s nástupem do školy tohle moje utrpení naštěstí skončilo.
Zbylo jenom to, že jsem tlustá a mám špatnou páteř a musím s tím něco dělat. Byla jsem už starší a maminka si rozšířila rozhledy a tak jsem skončila na míčových hrách, které naše škola provozovala. Vydržela jsem tam asi půl roku a od té doby míčové hry nemůžu vidět, slyšet, ani cítit ani nic. Stačil mi školní tělocvik, kde jsem taky docela zaostávala.
Zůstávalo prostě to, že se nijak nepohybuju, jsem tlustá, neohebná atd., nikdy nezhubnu a blablabla. A samozřejmě taky to, že sport a pohyb je týrání malých dětí a po absolvování míčových her se tomu už v životě nechci věnovat.

Když jsem si ale v pololetí vydupala, že míčovky už nikdy více, maminka nezahálela a za ten půlrok mi našla klub bojových umění, kam mě rozhodla přihlásit na karate… ale o tom zase až příště, abych tu nebrečela přespříliš. :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama