Dancer

15. května 2017 v 16:34 | Keavy |  Filmy
Začalo to celkem náhodně. Jako první přišla věta "já bych se někdy chtěl setkat naživo se Sergejem Poluninem." Tak jsem si říkala "jo, jasně. Ne jenom, že nevím, kdo to je, ale zní to rusky, ten sem nikdy nepřijede." O něco později zazněla druhá věta, tentokrát od známé, která se tak trochu pohybuje v kruzích opery. "Jo, a přijede sem Sergej Polunin! Počkej, ty ho neznáš? Je to ukrajinskej tanečník a je celej pokérovanej, ten by se ti mohl líbit. Pusť si na youtube Take me to church." To jméno mi něco připomínalo. Když jsem si to spojila s tou první větou, okamžitě jsem jako správná kamarádka posílala dál, a když už jsme teda u toho, vyhledávala na youtube. A googlila. A pak jsem se rozhodla, že až přijede do Prahy, asi u toho nechci úplně chybět.
V den předprodeje jsem přišla asi tak o sedm minut později, než jsem původně měla - lístky na veškeré jeho představení zmizely během rekordně krátké doby (skoro až podezřelé…), takže jsem měla poněkud útrum.
Vlastně, ne že by to vadilo. Celé představení se mělo sestávat z dokumentárního filmu o jeho maličkosti, živého vystoupení (které jsem tedy bohužel neviděla) a závěrečnou diskuzí. Z té se mi v hlavě objevila představa tržiště, kde se navzájem lidi překřikují, mlátí se po hlavách a vůbec… takže mi zase tak moc líto ani nebylo, když lístky zmizely. Obzvlášť, když ND vypsalo, že uspořádá projekci. To už jsem jednala rychle a pár lístků si stihla zajednat. A včera nadešel den D a já se zvesela mohla na promítání tohohle dokumentu vydat.




Poslední dobou se trošičku pohybuji v kruhu alespoň několika profesionálních tanečníků, slyšela jsem tedy něco málo o tom, jak to v takové profesi u nás chodí, Byla jsem zvědavá, jestli do dokumentu také něco takového prosákne. Popravdě, ani moc ne. Ale to se asi dalo očekávat…
Namísto toho to byl čistý životopis jednoho tanečníka z ne zrovna bohaté oblasti světa, kterého se rodiče snažili za každou cenu nějak uchytit. A tady si myslím, že je úplně jedno, o jakou mladou osobu se jedná. Zkuste si tam dosadit herce, sportovce, zpěváka… kohokoliv, kdo působí v ne zrovna prosperujícím povolání, a myslím, že to bude stejné.
Tady to začíná tím, že Sergej byl tak trochu výjimečný hned po svém narození, všimla si toho maminka a všimli si toho učitelé a najednou bylo jasné, že někdo s takovým talentem se bude muset ubírat daným směrem. Je to přesně ten koloběh, o jakém jsem si představovala, že to na Ukrajině chodí.
A protože rodina v tom viděla potenciál, díky kterému by jejich děťátko nemuselo v budoucnosti dřít bídu s nouzí, dobrovolně se rozdělili, každý jel pracovat do jiného koutu Evropy a všichni se zuby nehty snažili zařídit mu lepší budoucnost. On se díky tomu ocitl na prestižní anglické baletní konzervatoři, byť sám, ale za to s velkým vloženým očekáváním, úspěšně ji vystudoval a záhy se stal prvním sólistou v Královském baletu. Jeho tanci však celý život věnoval nejenom on, ale i jeho rodina, která se tím rozpadla. A otázka je… myslíte si, že byl šťastný? Vlastně asi ne, tohle všechno přineslo spoustu problémů, a když se všechny nakumulovaly, prostě to nevydržel a tak se rozhodl, v poměrně mladém věku, že s tancem jednoduše skončí...


Trailer převzatý z kanálu WestEndFilmsUK

Jak jsem uvedla už výš, tohle není záležitost jenom tanečníka. Dokonce ani záležitost umělecké nebo sportovní branže, podobné případy se můžou objevovat a objevují i v běžném životě, byť asi ne tak často a ne tak markantně. Proto si myslím, že tenhle film zaujme i netaneční publikum, protože vlastně úplně o tanci ani není…
Když bych se vrhla nejdřív na vizuální stránku filmu - moc jsem ji neřešila. Sergej je nádherný chlap a tančí božsky, o tom žádná, ale i přes moje očekávání to nebylo to, co mě na filmu dostalo nejvíc. Moderní hudba ve spojení se záběry z konzervatoře, jeviště a tak, taky nebyl přešlap vedle a kamarád prohlásil, že to bylo velmi vydařené po kameře i režijní stránce.
Popravdě řečeno, mě osobně však překvapilo, jak moc se mě film dotkl po osobní stránce. Moje hodnocení tedy bude mírně subjektivní.
Abych to vysvětlila - i přes fakt, že jsem spíš umělecký a tvořivý typ člověka, narodila jsem se do exaktně mířené rodiny, která mě obzvlášť ke konci střední školy nenápadně, ale zato dost neúprosně tlačila stejným směrem a na to, co chci dělat, se nikdo moc neptal. Vyvrcholilo to sice jejich úspěchem, ale za cenu toho, že jsem se začala od rodiny trochu distancovat, přestala jsem k nim mít dostatečnou úctu a obzvlášť na vysoké škole jsem část svého času strávila tím, že jsem na všechny měla vztek, dostávala jsem hysterické záchvaty a vůbec jsem dělala věci, které by mě na začátku střední školy ani nenapadly. O léčení všech těchhle mindráků tabákem, propichováním uší a svojí nynější tetovací posedlostí ani nemluvím. Přesně všechny tyhle části jsem v tomhle filmu našla, a byť Sergej to měl v životě mnohokrát a mnohokrát zvětšené, nedalo se v tom vidět i svoje problémy. Celou dobu jsem s ním naprosto soucítila a i kdyby to bylo natočené stokrát hůř, asi bych filmu vrazila plný počet hvězdiček, už jen z toho důvodu, co to obsahovalo. A také, co to vlastně nám všem ostatním sdělilo...

A na závěr nesmí samozřejmě chybět Sergejův původně poslední tanec na písničku Take me to church (interpret Hozier), který proletěl internetem a má... no, hodně velkou popularitu :)
Režie - David LaChapelle
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama