Květen 2017

Pohyb a já, část první

29. května 2017 v 17:31 | Keavy |  Moje malá autobiografie
Po posledním zmíněném filmu jsem si řekla, že bych mohla pokračovat ve svých deníčkových výplodech. Jedná se tady o trochu blogískovou zpovědnici, tudíž varuji předem, kdo to číst nechce, číst to nemusí, pokud se tedy nechce dozvědět něco o problémech prvního světa a mého mikrovesmíru :D Protože to nejspíš bude jeden velký nářek nad rozlitým mlíkem. A až se jednou za bambilion let stanu úspěšnou spisovatelkou, stejně to vyjde v papírové verzi, tak co. :D



Připomínky a zapomněnky

26. května 2017 v 14:35 | Keavy |  Mikrokatastrofy
Kdo se kouknul na Letopisy Lacrie, už asi tuší, o čem tenhle článek bude. O ničem. :D
Přidávám ho sem především pro drahé čtenáře právě Letopisů, aby věděli, že jsou už zase (snad) v provozu, ale také pro návštěvníky tady. Pokud budete mít nějaké dotazy nebo připomínky (ať už k tomu, že mi další pokračování povídek setsakra dlouho trvá, nebo k něčemu jinému), můžete je napsat do komentářů a já se vynasnažím je vzít v potaz, vyřešit, pořešit a dojít ke všeobecné spokojenosti. Žádosti o mou smrt ale neberu, to upozorňuju předem. Takže žádné velryby, ani modré, ani růžové, ani s rohem, ani fialové s puntíčkama.
Článek odteď najdete v menu nahoře pod Informacemi.

Tak, konec hlášení, hrob vykopán, můžete se do mě pustit. Čekám...


~Vaše Keavy


Valdštejnské slavnosti 2017

23. května 2017 v 9:23 | Keavy |  Třicítka
Přeji hezkého rána, které jsem původně chtěla strávit učením... ehm. Okolní situace mi to ale nedovoluje, a tak jsem se rozhodla, že se zase po delší době ozvu.
O víkendu jsem se vůbec poprvé ve svém životě účastnila historické akce z období třicetileté války a to hnedka té údajně největší v našich zemích - tedy Valdštejnských slavností ve Frýdlantu.
Zatím jsem se podívala jen na pár středověkých akcí, takže jsem byla zvědavá, jak to celé bude probíhat, jestli to bude vlastně úplně stejné, akorát v závěru se proti sobě postaví dvě armády a namísto bušení se po hlavě po sobě budou z úctyhodné vzdálenosti střílet, nebo to bude celé jiné. Nu, jak se to vezme.



Dancer

15. května 2017 v 16:34 | Keavy |  Filmy
Začalo to celkem náhodně. Jako první přišla věta "já bych se někdy chtěl setkat naživo se Sergejem Poluninem." Tak jsem si říkala "jo, jasně. Ne jenom, že nevím, kdo to je, ale zní to rusky, ten sem nikdy nepřijede." O něco později zazněla druhá věta, tentokrát od známé, která se tak trochu pohybuje v kruzích opery. "Jo, a přijede sem Sergej Polunin! Počkej, ty ho neznáš? Je to ukrajinskej tanečník a je celej pokérovanej, ten by se ti mohl líbit. Pusť si na youtube Take me to church." To jméno mi něco připomínalo. Když jsem si to spojila s tou první větou, okamžitě jsem jako správná kamarádka posílala dál, a když už jsme teda u toho, vyhledávala na youtube. A googlila. A pak jsem se rozhodla, že až přijede do Prahy, asi u toho nechci úplně chybět.
V den předprodeje jsem přišla asi tak o sedm minut později, než jsem původně měla - lístky na veškeré jeho představení zmizely během rekordně krátké doby (skoro až podezřelé…), takže jsem měla poněkud útrum.
Vlastně, ne že by to vadilo. Celé představení se mělo sestávat z dokumentárního filmu o jeho maličkosti, živého vystoupení (které jsem tedy bohužel neviděla) a závěrečnou diskuzí. Z té se mi v hlavě objevila představa tržiště, kde se navzájem lidi překřikují, mlátí se po hlavách a vůbec… takže mi zase tak moc líto ani nebylo, když lístky zmizely. Obzvlášť, když ND vypsalo, že uspořádá projekci. To už jsem jednala rychle a pár lístků si stihla zajednat. A včera nadešel den D a já se zvesela mohla na promítání tohohle dokumentu vydat.



Well, I'm better storyteller than Bilbo...

14. května 2017 v 11:53 | Keavy |  Mikrokatastrofy
Za poslední dobu jsem se tu ukázala... docela málo, koukám. Hmm, asi bych to mohla trošku napravit, že...
A tak jsem se rozhodla, že sem sepíšu menší report z toho, jak si teď poslední dobou žiju. Je to relativně nezajímavé, ale něco to je. Neflákám se. Fakt ne.

Divoká višeň

14. května 2017 v 11:53 | Keavy
Poslední dobou se všude okolo mě množí spousta otázek. Když jsem se rozhodla, že se zkusím zapojit do většinové společnosti, zjistila jsem, že bohužel asi nejsem tak prudce inteligentní, abych pokládala ty smysluplné a trefné dotazy směřující k jádru věci, které v momentální situaci všechny nejvíce pálí, už částečně také protože jsem nevzdělanec, který vlastně ani neví, co vlastně těmi nejžhavějšími uhlíky mého okolí a současné chvíle je. Pokládala jsem tedy hloupé a nic neříkající otázky, které bych si vymyslela každý den a v každé chvíli, i o půlnoci po probuzení, a radši je pokud možno neříkala nahlas.
Protože já dokážu přemýšlet jen o nesmrtelnosti chrousta a filozofické otázce ohledně datace slepice a vejce. Na stranu druhou, jako spousta lidí mám ráda, když se okolo mě objeví nějaké to menší publikum, které by mi mohlo nějakou tu hloupost odpustit, a v takových chvílích se s těmi otázkami hned podělím.
Tedy. Oscar Wilde a višně můžou mít něco společného. Víte co? Nevíte, co? Neptejte se, já to také nevím. Ale vím něco, co vy možná nevíte. Víte například, že jsem si chtěla pořídit zlomyslnou kavku Kafku? A víte, že buňka dýchá mitochondriemi? A víte, co jsou ty mitochondrie zač?

Profil

1. května 2017 v 22:10 | Keavy

Momentálně využívám přezdívku Keavy, ale dřív byste mě také mohli najít jako Kiwie, Caoimhe, Kii nebo Aoi. Věkově jsem se dostala do fáze, kdy se mi toto číslo úplně nechce sdělovat (nehledě na to, že se každým rokem o trochu zvyšuje, potvora jedna), ale upřímně vám můžu sdělit, že kdybyste mě potkali naživo, nejspíš byste tomu nemohli uvěřit (historku o čtrnáctce studující na vysoké škole třeba vybalím jindy). Žiji v České Republice a byť na to nejsem vždy úplně hrdá, nechtěla bych se odsud nikam odstěhovat.

Povahově spadám do té zvláštní skupiny introvertních diplomatů, kteří se asi moc nehodí do dnešního světa, přesněji odpovídám povahovému typu INFJ.
Díky tomu často trpím nepochopením z širokých řad veřejnosti a k mojí smůle také z úzkých řad mojí rodiny - vědecky a naprosto prakticky založených lidí. Já se naopak cítím jako snílek, který vymýšlí vzdušné zámky, rád naslouchá druhým lidem a jejich problémům a krutý fakt, že nulou nelze dělit, jde jaksi zcela mimo něj.
Všechno možné nepochopení mě často vede k různým melancholickým náladám a pocitům, že svět je jenom šedivá šmouha, do které se mi nedaří vnést záblesk světla a radši se uzavírám ve svých představách, které mi připadají mnohem bližší.

Ještě stále studuji a doufám, že si tento status ještě pár let udržím, protože masochisticky docházím k závěru, že mě vlastně studium svým způsobem baví, pokud si vyberu správné předměty svého zájmu.
Protože mám spoustu různých koníčků, nejsem schopná si vybrat, co by mě v životě bavilo nejvíc - jak se říká "vyber si co chceš - rybičky, nebo akvárium?" já bych na to měla okamžitou odpověď: "Obojí. A ještě prosím tuhle rostlinku a tohohle axolotla."

Ráda čtu a samozřejmě také píšu, tancuju a pohybuju se, oblézám divadla a koncertní síně, ráda si sem tam něco nakreslím, nebo vyrazím na výstavu, případně do terénu s botanickým klíčem po ruce, nebo si obléknu historické šaty a dopravím se na nějakou bitvu. Jako naprosto srdeční záležitost chovám Japonsko, ale také Irsko, viktoriánskou Anglii a asijskou kulturu. Piju s oblibou čaj, listuju herbáři a poezií, sbírám všechno možné, co se kolem mě objeví a pomalu ale jistě propadám práci s textilem.
Koníčků současných i miunlých mám opravdu spousty a obávám se, že by to vydalo na samostatné články (kterými jsem se ale rozhodla vás sem tam také zásobit), proto to tady asi utnu a dál nebudu vypisovat. :D