Divoká višeň

8. dubna 2017 v 21:43 | Keavy
Poslední dobou se všude okolo mě množí spousta otázek. Když jsem se rozhodla, že se zkusím zapojit do většinové společnosti, zjistila jsem, že bohužel asi nejsem tak prudce inteligentní, abych pokládala ty smysluplné a trefné dotazy směřující k jádru věci, které v momentální situaci všechny nejvíce pálí, už částečně také protože jsem nevzdělanec, který vlastně ani neví, co vlastně těmi nejžhavějšími uhlíky mého okolí a současné chvíle je. Pokládala jsem tedy hloupé a nic neříkající otázky, které bych si vymyslela každý den a v každé chvíli, i o půlnoci po probuzení, a radši je pokud možno neříkala nahlas.
Protože já dokážu přemýšlet jen o nesmrtelnosti chrousta a filozofické otázce ohledně datace slepice a vejce. Na stranu druhou, jako spousta lidí mám ráda, když se okolo mě objeví nějaké to menší publikum, které by mi mohlo nějakou tu hloupost odpustit, a v takových chvílích se s těmi otázkami hned podělím.
Tedy. Oscar Wilde a višně můžou mít něco společného. Víte co? Nevíte, co? Neptejte se, já to také nevím. Ale vím něco, co vy možná nevíte. Víte například, že jsem si chtěla pořídit zlomyslnou kavku Kafku? A víte, že buňka dýchá mitochondriemi? A víte, co jsou ty mitochondrie zač?


Na větvi Višně přistála Kavka a začala si čistit peříčko po peříčku. A když už byla krásně lesklá a čistá, začala pochodovat po větvi sem a tam a trhala staré listy, trčící do všech stran. A když už žádné staré listy do stran netrčely, začala se sápat i po těch nejmenších, nově narostlých lístečkách. A to už bylo na Višeň trochu moc. Jak si vůbec nějaký opeřenec dovoluje přistát na její větvi a procházet se po ní, jako by mu patřila? Přicházet o listy a lístky jen z ptačího rozmaru bylo vskutku nepříjemné.
A tak jí to také pěkně od té nejposlednější mitochondrie sdělila. Konec konců, vyřídilku měla vždycky slušnou.
Jak už to však u Kavek bývá, jsou od přírody zlé a zlomyslné, a proto ve chvíli, kdy zjistila, že z toho Višeň není nikterak nadšena, s poťouchlým smíchem začala rvát listy po hrstech.
Co by se však Višeň zbytečně vztekala, že? Ne, ne. Mile Kavku upozorní, že tohle se nedělá, jinak že se ona, Višeň, opravdu, ale doopravdy rozčílí.
Kavce to však bylo úplně jedno. Se zvrácenou radostí poskakovala po větvi sem a tam a pouštěla listy na zem.
A to už se Višeň zcela upřímně rozzlobila.
Varovala ji? Varovala, tak co. A začala třást větví tak dlouho, dokud nebohá Kavka nespadla. A konečně měla Višeň pokoj. Shlédla dolů na kamenitou zem okolo svých kořenů, a když viděla černého tvora pod sebou, neodpustila si jedno uštěpačné zavolání. Ale Kavka neslyšela. Rozbila si hlavu o kámen a byla mrtvá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama