Čarodějův učeň

8. dubna 2017 v 21:44 | Keavy |  Balet
Čarodějův učeň mě jako balet nalákal už na první pohled. Díky tomuhle prvnímu pohledu jsem se do něj bezmezně zamilovala a koupila si dokonce i předplatné na celý rok dopředu, jenom abych se na toto představení dostala. Za to jsem mu neskonale vděčná, to musím přiznat.
Nu, co vlastně ten první pohled byl? Zkrátka a jednoduše, tohle:

Vypůjčeno z webu Národního divadla.




No nevypadá to skvostně? Ve chvíli, kdy jsem bandu černě oblečených tanečníků s havraními maskami spatřila, bylo mi jasné, že tohle PROSTĚ MUSÍM VIDĚT.
Nikdo nic nenamítal a tak jsem předplatné dostala jako brzký dárek k narozeninám. A tohle představení bylo dokonce i přesně na můj narozeninový den! Juch! Co víc si přát?
Aby toho nebylo málo, dostalo se mi na tuto inscenaci samé chvály... a tak jsem se opravdu hodně namlsala. A stálo to za to?
Nejdříve se zmíním o programové brožurce - byla výrazně levnější, než jsem na ND zvyklá. Minimialistický a obsah a grafická stránka tomu také odpovídaly. To mě trošku mrzelo. Ale co už.
A tak jsem se s touto minimalisticky vyvedenou brožurkou usadila do hlediště a čekala, co se bude dít.
Příběh vypráví o čerstvém sirotku Krabatovi, který se dostane do učení temného čaroděje, z jehož spárů jej může vysvobodit jen pravá láska, která tohoto čaroděje udolá. Toť děj ve zkratce. Víc toho není potřeba znát, člověk se to dočte v programu, stejně jako u obvyklých baletů. Tenhle však nebyl až tak obvyklý a klasický...
Že bude zpracování moderní, to jsem se doslechla i dovtípila, jak to ale bude potom popravdě vypadat, to jsem si ani nedovolila představit.
Hned na začátku na scénu vběhla postava Krabata a za úvodního stisknutí klávesy klavíru začala předvádět epilepticky vyhlížející kreace znázorňují bezbřehý smutek nad ztrátou rodičů a známých a všech možných okolo. Jo! Lidi tomu prý říkají Contemporary dance. Pardon za to ošklivé přirovnání, ale já tento styl tance nepovažuji vhodný na koukání. Znáte to, každý pociťuje hudbu jinak a to, co vidí on, nemusí vidět nikdo jiný. Tím dávám tento styl tance na subjektivní vlnu a odsunuji jej z pozornosti širokého diváctva. Naštěstí se nedá říct, že by z tohoto stylu vystavěli celé představení, v průběhu se vyskytlo i pár tanců, které se i z pohledu konzervativního diváka jako já jevily jako opravdový tanec a baletky se dokonce i dvakrát postavily na špičky. Bohužel, choreografie jakožto efekt mě celkově tak trochu minula.

Byť se mi sóla tanečníků mnohdy moc nelíbila, když se začalo tančit na špičkách, byla jsem spokojená.
Vypůjčeno z webu národního divadla


Kostýmově si nemůžu moc stěžovat - minimalistické, ale většina hlavních postav od sebe byla rozpoznatelná. I přes všeobecné stížnosti na absenci jakékoliv jiné barvy než černé a bílé jsem byla docela spokojená. A zmiňovala jsem už, že tam byli čarodějové v maskách havranů?
Scéna byla taktéž velmi pěkná. Hodně se promítalo, hodně se používalo akrobatických kousků... některé věci mi v hlavě ulpěly až doteď a to to píšu s čtvrtletním zpožděním.

Poslední scéna před pauzou se mi v hlavě promítá doteď...
Vypůjčeno z webu Národního divadla

A část třetí - hudba. Hudba je pro mě jeden ze tří tahounů baletu. Baletní představení nebude stát za to, pokud mi tanečně nesedne, nebude hezké na pohled a nebude hezké na poslech. Tady to pokulhávalo nejenom v prvním bodu, ale i v tom posledním. A to dost výrazně. Vychvalování tvůrců, že hudba je "téměř filmová" mě málem nutilo začít si rvát z hlavy ten zbytek vlasů, co mi ještě zbyl. Kýčovitá hudba k baletu prostě nejde, nejde a ještě jednou nejde. Nebo alespoň ne, pokud vás na to někdo řádně nepřipraví. To jste pak velmi nemile překvapení. U mě to zafungovalo přesně takhle - nikdo mě nevaroval a já brečela nad tím, že jsem očekávala HUDBU, ne pár tónů, které by možná fungovaly ve filmu, ale ne na místě, kde podkladová melodie je samostatně stojícím uměleckým dílem. Tímto se velice převelice omlouvám hudebnímu skladateli Zbyňku Matějů, promiňte, pane, ale jsem poleno, které Vaší hudbě nerozumí a radši zůstane zaklíněné na konci 19. století a do vod poválečných radši ani nepoleze.
Sečteno a podtrženo, jestli chtěl někdo vidět, jak si slečna S celou hodinovou cestu domů bez ustání stěžuje a nadává, měli jste ji zastihnout v tento den poté, co skončilo toto představení.
Děs, běs, hrůza. Proč to musí dělat rádoby přístupné pro všechny? Pak to nebude přístupné pro nikoho, protože univerzální zlatá cesta "aby se všem vyhovělo" a "aby z toho byli všichni v sedmém nebi" prostě neexistuje. Takový nával citů, to ve mně dosud zatím žádné představení nevyvolalo.

Video vypůjčeno z kanálu TDT Studio


A na úplný závěr napíšu to nejdůležitější:
Tenhle článek píšu s čtvrtletním zpožděním, jak jsem již jednou konstatovala. A za tu dobu se stalo kouzlo. Víte, když ustaly všechny moje nadávky a uběhlo pár dní, najednou jsem si vzpomněla na konec první části, kde jedna z postav prolétávala na zavěšené kostřičce bůhví čeho, na několik havranů... a vlastně jsem si uvědomila, že to vůbec nebylo tak zlé, jen se to potřebovalo chvíli rozležet. Hudba sice nebyla nic, co by v člověku zůstalo, tanec byl vysoce na hraně, ale ten pocit, který to ve vás ve výsledku zanechalo... A náhle jsem došla k závěru, že bych se šla s chutí podívat znovu, kdyby se ještě jedno představení objevilo.

Hodnocení: ****
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama