6. baletní maraton, aneb jak jsem neprotančila další střevíce...

8. dubna 2017 v 21:44 | Keavy |  Tanec
Ani si nepamatuji, jak jsem se k téhle akci dostala, nicméně jednoho dne se to stalo a já se přihlásila. A nakonec se to ještě ke všemu přiblížilo natolik, že už jsem balila batůžek s oblečením a vyrážela ven směrem taneční studio Contemporary.
V pořadí již šestý baletní maraton pod vedením Kláry Lidové (pro mě však první) měl trvat bezmála čtyři hodiny a měl se sestávat z několika částí: úvodních 45 minut podle systému Yôtai, dále následoval hodinu a půl dlouhý baletní trénink zakončený půlhodinovým strečinkem a následovala půlhodinová část tance na špičkách a čtvrt hodiny závěrečného protažení. Protože vlastní špičky nevlastním a zatím nejsem ve stavu takového nadšení, abych si je kvůli půlhodinovému baletění pořizovala, rozhodla jsem se poslední část vynechat. Nakonec se ukázalo, že jsem udělala velmi dobře, když jsem si je nepořizovala, protože bych si je stejně odnesla nepoužité domů (protože, dle upravených Klárčiných slov, trvá to velmi dlouho, než se na špičky postavíte a ve chvíli, kdy jsou ještě ke všemu nové, nemůžete počítat s tím, že vám ta půlhodinka jejich přípravy bude stačit).

Ze začátku bych začala tím, že studio Contemporary se mi velmi zalíbilo, nejenom co se týče recepce, šaten nebo samotných sálů, ale také tím, že se nachází v Národním domě na Vinohradech. Představte si to - vylézat na nějaký "obyčejný" taneční trénink po schodech připomínajících svou monumentálností Národní divadlo... kdo by si to nenechal líbit, že.
Zpět k programu. Musím přiznat, že jsem tak trochu očekávala začátek podobný PortDeBras, potom nějakou strašně děsnou rozcvičku, při které nás budou tahat do provazů a rozštěpů, následně se budeme pokoušet za pomoci popruhu vytáhnout nohu v attitude někam do závratných výšin a odpočívat budeme v podobné krkolomné póze na zemi s čelem připlácnutým na koleno propnuté nohy. Když tenhle první děs skončí, všichni se postavíme k tyči a s vysoce vytaženou hlavou, hezky rovnými zády, lokty bolavých paží směřujícími ke stropu a už téměř křečovitými sladkými úsměvy budeme metat jedno tendu za druhým, dokud nebude rozhodnuto, že nastal ten pravý čas se od tyče oprostit a směle se vrhnout do fikání diagonál rozličné piruety obsahujících, dokud se nerozplácneme o zem nebo protilehlou stěnu. A celé to bude zakončeno a korunováno hromadou skoků a skůčků všech možných tvarů a velikostí, které nás vyčerpají natolik, že po závěrečném protažení už skoro nebudeme schopny odejít. Zkrátka a dobře, očekávala jsem větší balení trénink, na který jsem zvyklá. A co se dělo popravdě?
Klára na mě působila stejně jako všechny baletky, co jsem doposud poznala. Malá a jemná, často používala zdrobnělinky, tancovala jako víla a šel z ní respekt. Při protažení používala hudbu, nad kterou jsem jakožto milovnice PdB jásala a při tanci používala klasický klavír, někdy popový, někdy klasický. Díky tomu jsem se vážně natěšila na to, co bude nadcházet.
Celé to začínalo lekcí Yôtai, systému, který vymyslela sama Klára. Cvičilo se s gymnastickým míčem a bylo to výborné na balanc, ale i na flexibilitu a správné postavení nohou. Štvalo mě, že jsem tak maličká a můj míč se sice tvářil jako podobně malinkatá věcička, ale zase tak moc malý nebyl. A také jsem samozřejmě zjistila, jak jsem strašně moc neschopná a neohebná a také že protahuju úplně jiné partie, než ty, co se protahovaly dneska. Ano, provaz nebo rozštěp se po nás totiž skoro vůbec nechtěl.

Klavírní verzi jsem slyšela poprvé a okamžitě jsem se do ní zamilovala.
~Vypůjčeno z kanálu medici.tv

Poté se šlo k tyči a začáteční nadšení vyvolané originální technikou ze mě začalo pomalu opadávat. Byť se na začátku avizovalo, že dnešní maraton bude strašně "ýzy", protože má dorazit spousta začátečníků, následné úrovni dostačovaly z mého pohledu dvě tanečnice v celém sálu, které na začátku prohlásily, že tancují od svých tří let. Ne, že by to bylo nějak moc nových prvků, dohromady jsem neznala asi tak jeden, ale i tak, na začátečníky se obzvlášť v baletu musí pomalu a s vysvětlováním, aby si něco nedejbože neudělali. Bohužel, každá kombinace základních prvků byla dlouhá, nějak hezky okořeněná na úrovni velmi pokročilé, ještě ke všemu v poměrně rychlém tempu a opakovala se hned po první ukázce. Protože mám opravdu velmi špatnou pohybovou paměť, pokukovala jsem po všech okolo, abych se aspoň trochu chytala - a všichni v tom plavali velmi podobně jako já. Navíc se musím přiznat, že jsem viděla něco, co po svém lektorském kurzu nejsem schopna skousnout - nebudu počítat, kolik povolených a vyvalených bříšek a špatně rozkládaných chodidel při tendu jsem viděla, vsadím piškoty, že spousta rukou byla úplně špatně... a to nemluvím o těch, kteří přišli na vyzkoušenou, baletem úplně nebo téměř nepolíbeni. I já se svými chabými základy ještě k tomu spíš PdB viděla, že by bylo lepší zpomalit a začít vysvětlovat a hlavně opravovat. Pokaždé, když jsem potom uslyšela pochvalu "výborně, děláte to dobře", všechno ve mně bilo na poplach a křičelo "To teda neděláme! Skoro nikdo tu nedělá nic dobře!". Ale Klárka se nemohla rozpůlit, vzhledem k tomu, že neúnavně poletovala od jedné tyči ke druhé, kde znovu a znovu ukazovala, jak jdou jednotlivé prvky za sebou, nezbyl čas na opravování. Musím se však přiznat, že jsem byla velmi ráda, když se tahle hodina a půl marného plácání se ve vodě chýlila ke konci. Popravdě jsem se ani moc nenadřela, protože většinu toho člověk prostě nestíhal a tudíž ze všech pohybů se stalo spíš plácání vzduchem.
Nu a nakonec následovalo protažení. Nebylo sice podle její originální techniky, ale i tak bylo obzvlášť pro moje zkrácené všechno s přidanými špatnými kyčlemi náročné. Ale zase na stranu druhou vyzývající.
Na špičky jsem se vzdálila a vlastně mi to zase tolik nevadilo - po té hodině a půl tance mi to docela stačilo.
Shrnuto a podtrženo, za tanec bych s lítostí konstatovala, že se jednalo o hodinu a půl marně utraceného času (byť uznávám, že tanec na volnosti mi alespoň něco malinko dal), nicméně musím přiznat, že podtitulek celého maratonu zněl "Taky jste vždycky chtěli vědět, co tanečníci dělají celý den, ale báli jste se zeptat?" a tudíž to tak také mělo vypadat a já si to jenom představovala úplně jinak, víc učivé a víc pro žáky z široké veřejnosti. Koneckonců, většina dam vypadala docela nadšeně... jestli to tedy měla být ochutnávka a případně motivace do budoucna (hele, tohle všechno taky časem zvládnete!), pak je to asi vše v pořádku.
Na stranu druhou musím až do nebes vyzvednout Yôtai. Na to jsem byla velmi zvědavá a velmi mě bavilo, ukázalo mi, kolik toho ještě akutně potřebuji zlepšit a dalo mi další motivaci do většího pohybu, takže upřímně říkám, že kdyby se někdy v budoucnu objevil seminář zaměřený jenom na toto, tak mě tam má hned v první (nebo spíš druhé) řadě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama