...Drink tea, write blog, be happy...

Duben 2017

Aneb když se někdo pod náporem věcí zhroutí na ulici...

24. dubna 2017 v 20:13 | Keavy |  Mikrokatastrofy
Co na mě tak zíráte, to jste nikdy neviděli magora, co s sebou táhne obří vak a ovčí kůži? A batoh? A košík s klubíčky? A navíc kelímek s horkým čajem?
Přesně tohle byly moje včerejší pocity, když se veškerý můj náklad rozsypal uprostřed našeho sídliště. Okolo mě chodily obstarožní dámy s malými krysopsy i tatínkové s dětmi, všichni na mě koukali jako na bezdomovce a nikoho ani náznakem nenapadlo, že by mi mohl nabídnout pomoc všechny ty rozsypané věci sesbírat. To je tak, když i v normálním životě vypadáte excentricky - když si ještě naložíte hromadu prapodivného nákladu, jste ještě divnější. Kdybych si s sebou táhla jelení lebku a zlatý kalich, nejspíš by na mě přiletěl nejbližší exorcista a začal po mně cákat svěcenou vodu. Nebo alespoň takhle jsem se včera cítila. Máte ne úplně všední koníčky (rozumějte, myslím tím chození do klubů, koukání na fotbal a vymetání nových kolekcích v HáEmku a Cinestaru) a společnost vás pasuje hned na svůj okraj, k tomu divnému odpadu.

Zkazím si tím zbytek života? Výborně...

14. dubna 2017 v 11:49 | Keavy |  Mikrokatastrofy
*Varování: jedná se o mírně vychloubačný deníčkový příspěvek, takže kdo chce zůstat neznuděn, doporučuji ho přeskočit*

Jak jsem zmiňovala nedávno, jsem naštvaná na celý svět, všechny nenávidím a vůbec. A vede mě to k tomu, že dělám kraviny. Nejdřív jsem začala ve velkém cvičit a tancovat (Což je mimochodem strašná kravina, díky které jsem začala být o něco pružnější, zlepšila se moje křivá páteř a, světe div se, já, odjakživa trpící silnou fóbií z výšek, dokážu někam vylézt po štaflích. Až se vám někdo bude snažit vysvětlit, že si tím ublížíte, rozhodně ho poslechněte, zachrání vám to život.), ale také jsem si začala splňovat svoje dětské sny.
Odmalička jsem toužila mít další dírku v uchu. Maminka ale byla vždycky proti a já navíc byla strašpytlík, který by nikdy nic takového neudělal... dokud by se všechno okolo něj nezačalo bortit a on najednou nedošel k závěru, že potřebuje změnu.
A protože je to bolestivá změna, je to vlastně docela příjemné... takže jakékoliv moje špatné období je provázené obvykle tím, že do sebe nechám napíchat pár jehel a pak si to hrdě vykračuju po světě s novou ozdobou a jsem velmi potěšena, když to všechny okolo štve.
Ale tentokrát jsem došal k závěru, že naušnice prozatím stačí, a naočkovaná tribalovými tanečnicemi jsem se vrhla na inkoust...

Čajová dýmka

14. dubna 2017 v 11:14 | Keavy
V době, kdy jsem vypomáhala s provozem malinké čajovny, jsem se setkávala s všemožnými i nemožnými čaji. V nabídce jsme měli klasickou Senchu, Ceylon, nebo Ostružinu-borůvku. Mimoto do této nabídky spadaly všem jistě dobře známé čaje jako Bouřlivé hory, Železná bohyně milosrdenství, nebo třeba Madeira. Čím více jsem se v čajích začínala orientovat, tím více mě okouzlovaly jejich názvy, které byly často stejně poetické, jako vycucané z palce. Ať už ale vznikly, jak chtěly, jejich vůně i názvy mi připadaly natolik inspirativní, že jsem se jimi, koneckonců stejně jako vždy, nechala zatáhnout do svého hořkosladkého světa plného slov a lomené stylistiky.


Proč zrovna Čajová stezka?

8. dubna 2017 v 21:45 | Keavy |  O blogu
Už odmalička piju čaj ve velkém. Mám ho ráda.
Tohle slovo pro mě však neznamená jenom název mého oblíbeného nápoje. Znamená pro mě smysl života.
Čaj pro mne znamená životní rovnováhu, hledání klidu a harmonie. Hledání životního cíle, možná. A vůbec, přesně to, co v dnešním uspěcheném světě všichni hledáme a ne vždy můžeme najít.

Když jsem ještě navštěvovala střední školu, ráda jsem psala o všem možném. S příchodem maturity a pozdějším nástupem na univerzitu se však na tuhle moji zálibu dostávalo čím dál tím méně, až zmizela docela a jediné, co jsem si aspoň trochu zachovala, bylo psaní povídek. Od této chvíle jsem pak prošla mnohými zklamáními ze života, lidí okolo i sebe samotné, ztratila smysl svojí existence a začala se ztrácet snad úplně ve všem. A teď jsem došla k závěru, že potřebuji trochu upustit - a psaní je pro mě tou nejlepší terapií.
Původně jsem psala na blogger, ale přeci jen, tady na blogu se cítím o něco příjemněji, alespoň na konvertování svých myšlenek. Ale zase upřímně - nebude to tu jenom o tomhle. Ze začátku sem nastrkám všechno to, co bylo na minulém blogu a i nadále sem budu přidávat různé recenze a také víc povídek, pokud tedy nějaké napíšu. A celkově možná i větší množství různých výplodů mé choré mysli.
Ale primárně se budu snažit, aby to tu mělo nějaký obsah a formu, aby si tu člověk mohl přečíst alespoň něco trochu smysluplného a (snad) zajímavého. Budu se prostě snažit...
...abych čtenáře aspoň trochu inspirovala k tomu se v tomto uspěchaném světě zsastavit adát si třeba šálek čaje...

Jak jsem se seznámila s contemporary...

8. dubna 2017 v 21:45 | Keavy |  Tanec
Uznávám, na jedné lekci contemporary už jsem byla. Taky jsem už byla na tribalovém semináři, který hrdě nesl název "Contemporary fusion". Ale ze své vlastní zkušenosti moc dobře vím, že to rozhodně nestačí, obzvláště ne na to, abych se nazývala něčím jiným, než začátečníkem.
Musím se přiznat, že jsem dlouhou dobu contemporary moc nemusela a má dodneška jediná lekce ten názor nijak zvlášť nezměnila - ale jak se poslední dobou rojí moderní balety, říkala jsem si - proč to nezkusit znovu? Na baletění jsem přeci jen trochu přestárlá a contemporary se dá do tribalu zapracovat mnohem líp. Navíc se pokouším tančit jazz, tak to přece nemůže být zase tak moc něco jiného, ne? Taky jsem se podívala na styl tančení vedoucího semináře a kupodivu se mi to dost zalíbilo, takže jsem už o moc víc neváhala.

Krysař

8. dubna 2017 v 21:45 | Keavy |  Činohra
Dlouhou dobu jsem hrála divadlo. Zhruba tak třináct let. Byly doby, kdy jsem si myslela, že chci být herečkou na plný úvazek. Za těch třináct let jsem došla k pochopení, že divadlo jako takové vidím častěji z pohledu herců, co se pohybují po prknech, než diváků, co sedí v hledišti. Když jsem začala chodit na balety čas od času prokládané operou, zmenšila jsem tento okruh jen na činohru. Ano, na činohry jsem nechodila skoro nikdy. Když odečtu představení, na kterých jsem byla, protože škola, nebo protože ostatní kamarádi ze ZUŠky, navštívila jsem snad jenom čtyři činoherní představení... a Krysař to měl napravit. Ehm.

Vypůjčeno z webu informuji.cz


Předdivadelní maraton, aneb proč nerada chodím na činohry

8. dubna 2017 v 21:45 | Keavy |  Deníček
Tramvaj se řítí ulicí směrem k Václavskému náměstí. Ne, omyl, vlastně se neřítí. Plazí se tempem téměř šnečím. Stojím pověšená u jedné z tamějších tyčí, balancuju na špičkách a snažím se dohlédnout přes hlavy lidí na hodiny - a to, co vidím, se mi ani za mák nelíbí. Vteřina se sune za vteřinou a byť to na digitálním displeji není až do poslední chvíli vidět, já to cítím. A cítím to vysoce palčivě.
Odkdy je na téhle cestě o zastávku víc, než jsme si myslela? Asi od vždy, ale mně to teď zrovna vypadlo. A proč ta tramvaj stojí kus před zastávkou a nechce otevřít dveře? Ha, už se posunula a dveře napravila. Výborně. A teď mi ještě vysvětlete, proč se všechny babičky musí narvat do dveří dřív než já, zvlášť když se sunou dolů tempem ještě pomalejším, než předtím náš milovaný dopravní prostředek. No tak, milé dámy, šup šup, já n arozdíl od vás mám tak zhruba čtvrt hodiny.
Tak, konečně jsem venku. A teď po ulici, po další ulici, jo, jo, dobrý den, já vím, že mě tady zase máte... teď těch blbých šest pater nahoru. A výtah mi právě mává na rozloučenou. Takže nezbývá nic jiného, než se proběhnout po schodech. Uf. Jo jo, vy taky ahoj, vím, že jste mě dlouho neviděly... Tak, teď pro onen úžasný nutný předmět a zase šup všech šest pater dolů. Ták. Nashledanou, už mě tu neuvidíte. Snad.
A teď zpátky po ulici, přes druhou ulici... ano, babičky už očividně vystoupily z tramvaje a odšouraly se domů, jenom proto, aby je nahradili ruští kravaťáčci, kteří se musí roztahovat po celé ulici a něco ve své mateřštině vyřvávat všude možně. Když do vás omylem ve spěchu vrazím, budu cítit zadostiučinění? Co to třeba vyzkoušet? Prásk!!
Ruka jednoho vyletí ani ne do závratných výšin, jeho nadávky jsou však slyšet přes celou ulici. Nebo si to alespoň myslím, je to rusky. Nu, jen nadávej, chlapče, já si o tom tvém roztahování se po ulici taky myslím své. A abys věděl, tenhle běh i s tramvají jsem zvládla ze rekordních dvacet minut! To bys nezvládl, čahoune.
A pak už znova do mého oblíbeného dopravního prostředku a když už se vydává pomalu směrem ke Švandově divadle, přijde mi na mobil zpráva "Oni ty lístky zase tak přísně nekontrolují..."

Aneb, milé děti, nezapomínejte si lístky. A když už, tak to zase tolik neřešte. A pokud se nebudete řídit mými radami, nedivte se, že činohry nemáte rádi.

Mysterium času

8. dubna 2017 v 21:45 | Keavy |  Balet
Další baletní putování bylo do vinohradského divadla na Mysterium času v podání Pražského komorního baletu. Tedy, dohromady se jednalo o tři jednotlivá krátká představení.


Vypůjčeno z webu Pražského komorního baletu.


Chvění

8. dubna 2017 v 21:45 | Keavy |  Balet
Když si to uvědomím, Chvění bylo letos mým prvním baletem. A rovnou premiéra. Heč!

Vypůjčeno z webu Národního divadla


Jeníček a Mařenka

8. dubna 2017 v 21:44 | Keavy |  Opera
Jeníček a Mařenka se za tuto sezonu stal v pořadí druhou operou. Opět měla být určená pro děti, takže jsem po Malé mořské víle doufala, že tomu tak vskutku bude. Navíc jsem se opět chystala do Karlína, kam se mi také moc nechtělo, ale co se dalo dělat. Předplatné je předplatné, a tak jsem se rozhodla, že prostě uvidím, co a jak.

Vypůjčeno z webu Národního divadla