Polina

9. července 2017 v 20:59 | Keavy |  Filmy
A pokračujeme v mojí teď už dávno minulé červnové krasojízdě. Kromě divadla jsem se také dostala na film, prakticky úplně stejným způsobem, jako na film Dancer - tedy velmi náhodným. A opět se jednalo o film s řekněme podobným založením - taneční.


 

Ujetá ruka

29. června 2017 v 23:27 | Keavy |  Činohra
Už je to relativně dávno, ale nevadí. Ano, ano, zase, opět, jsem se vydala do divadla. Tentokrát si u toho člověk ani nemohl myslet, že se jedná o něco starého, co v divadle nešikovně přetransformovali v něco ukrutně moderního a sofistikovaného, tvářilo se to totiž soudobě úplně vším. Takže jsem se nechala zlákat.

-Vypůjčeno z webu kulturniportal.cz


Slečna Držák. Nebo taky Linoryt.

27. června 2017 v 22:39 | Keavy |  Mikrokatastrofy
"Jseš v pohodě?"
"Jo, jasně."
"Ty jo, ty jsi dobrej držák."
"... Ono by to mělo bolet?"
"Jako kráva."
Aneb vydala jsem se na další pokreslování. Hned na začátku jsem se setkala se svraštěným obočím a konstatováním, že to bude bolet, a to hodně. No, vyděsilo mě to, ale říkala jsem si, že to vydržím, a když ne... tak se to celé rozloží na pár sezení místo jednoho, no. Jenožme přesně ve chvíli, kdy to mělo začít bolet, tak to vlastně skoro ani nebolelo. Nebo jo, bolelo, ale ne nijak strašně. Možná mám prostě vysoký práh bolesti (což jsem si teda o sobě nikdy nemyslela), nebo jenom jsem toho za poslední dobu zažila tolik, že mi nějaká ta bolístka prostě nevadí.
Po čase už to bolet docela začalo, dokonce mi trochu začalo slzet jedno oko, takže o machrování a vysvětlování, jakej jsem jako borec, tady nebude zase tolik řeč. Když už máte rozrytou kůži a pořád a opakovaně vám do ní někdo hrabe, tak to není zrovna příjemné. Ale zase k nějakému vyloženě brečení, fňukání, nebo skučení, jsem měla dost daleko... i kdy po čase jsem začala být trochu nerudná a měla jsem chuť všechny poslat do háje, sbalit se a odejít.
Ale zase na stranu druhou mi to celé připadalo vlastně docela komické... pořád jsem se tak jako přidušeně pochechtávala, protože jsem ne zrovna oplácaná (zvlášť poslední dobou) a tudíž enormně lechtivá. Takže ze začátku jsem měla problémy spíš s tím, abych se nesvíjela v křečích z toho, že mě někdo polechtal. To slečně připadalo nejdřív docela absurdní, ale pak se tvářila, že se vlastně docela začíná bavit se mnou.
Když jsem prohlásila, že mě to už začíná docela bolet, ona začala málem skákat radostí do stropu a prohlásila něco o tom, že mě to konečně bolí. Tohle je masochistický koníček, to vám povím.
A když začala vybarvovat, cítila jsem se jako linoryt, což mě také strašně rozesmívalo. No považte, vy jste vážně podložka a někdo do vás jehlou něco vyškrabává... ještě tak strašlivě poctivě, že si u toho prostě nějakého toho grafika musíte představit.
A jak se nad tím teď tak zamýšlím, tak možná tohle byl důvod, proč to nebolelo. Namísto toho, že do mě někdo ryje jehlou, jsem se utápěla v nějakých kravinách, které mě bavily od začátku skoro až do konce. To si pro příště zapamatuju.

A na závěr vám ukážu obrázek od mého milovaného kreslíře. Schválně, tušíte, kdo to je?

 


Den oživlých mrtvol...

26. června 2017 v 19:09 | Keavy |  Mikrokatastrofy
Prááázdninyyy! Když jsem tuhle větu vyslovila, připadala jsem si, že u toho vypadám jako víla tančící mezi rozkvetlými kopretinami. V reálu jsem však s největší pravděpodobností namísto ladného stvoření lehce se vznášejícího nad květy posetou loukou připomínala oživlou mrtvolu sápající se po kořisti zběsile prchající půl kilometru přede mnou. To ale nevadí, protože, byť ne zrovna elegantně, jsem přistála na okraji něčeho, čemu se dá s mírnou dávkou fantazie říkat volno.
Přesně tak! Na chviličku můžu odložit stranou učení (dokonce to mám i přikázané) a užívat si volna. I když, když jsem spatřila svůj prázdninový program, tak jsem zrovna dvakrát neplesala, to vám tedy povím. Nu což.
Co se vám teď snažím trochu negramotně sdělit? No, rozhodla jsem se, že bych mohla začít psát. A vůbec, dělat spoustu věcí, na které jsem díky školnímu roku neměla čas. A pak psát taky o nich. Nebo se o to alespoň pokusím. :) (Teď ale zrovna překonávám krizovou situaci a depresi způsobenou mnoha vnějšími faktory, především dvěma rozhodnutími, jedním již učiněným, které na mě teď začíná doléhat, druhým, které teprve učiním, a mimoto také faktem, že se nemůžu smířit s tím, že to, že se neučím, je momentálně vlastně fakt v pořádku, protože další zkoušku mám až na začátku září.)
Ale líná jsem vlastně za poslední měsíc nebyla, líná jsem byla akorát o tom napsat...
Tak třeba jsem byla na výstavě. A taky jsem byla v divadle. A v kině. Zase. Za chvíli budu kina obrážet víc, než balety! No, ehm, vlastně asi ne... A pak jsem také měla své historicky první tribalové sólo a nejspíš také ne zrovna poslední. A taky jsem si koupila knihy. Dvě. No jo, a taky udělala nějaké dvě zkoušky. Když dá bůh, tak rovnou tři. A to by za ten poslední měsíc mohlo stačit, ne? O všem napíšu v bližší době něco dalšího, můžete se začít bát.

~ Vaše Keavy

Soumrak na Západě

26. června 2017 v 19:09 | Keavy
Vzpomínám si, jak jsem se jednoho krásného dne bavila s kamarádem o literární tvorbě, neb jsem se jej snažila uprosit k autorskému čtení v naší čajovně. Odmítl s tím, že jeho tvorba je velmi depresivní. Pak lidé začali z nouze přesvědčovat mě. Když jsem namítla, že nemám nic napsaného, řekli, že to nevadí, že něco napíšu. A tak jsem vzala čajový lístek, svoji špatnou náladu, jako mustr si vzala kamarádovy depresivní básničky a představa bizoní lebky, teplý letní větřík a roztrhaný a poničený lapač snů se objevil tak nějak sám od sebe. A pak ta představa pokračovala dál a dál, až z toho vznikl výsledek. A byla to jen náhoda. Proti indiánům totiž jinak vůbec nic nemám. Čestné skautské.


Kam dál